15. Запи́ска: Санкт-Петербург

*celý zápis je psán úhlednou azbukou*

Ahoj tati,

Tak jsem tady. Ve tvém starém pokoji. Sedím ve výklenku u okna a koukám na střechy Petrohradu, které se rozprostírají pode mnou. Když zavřu oči, dokážu si živě představit, jak sedíš naproti mně, úsměv od ucha k uchu a vyprávíš mi vše, co tě zrovna napadne.

Ráda bych si poslechla, jak mi povídáš o svém dětství v tomhle ohromném domě, ale bohužel se musím smířit s vyprávěním od tvým příbuzných. Vlastně.. našich.

Sešli se všichni. Nebo alespoň ti žijící. Tvoje teta - Natasha Ivanovna i s rodinou. Pamatuješ si na svýho bratránka Dmitriye a jeho ženu Nathalii? Mají o dva roky staršího syna, Dmitriye, než jsem já. Pořád si ze mě utahuje, že jsem malá a to se má jednoho dne stát hlavou naší rodiny.
Opravdu mě přijali mezi sebe. A to jsem se toho tolik bála.
Tvoje sestřenky, jednovaječný dvojčata, Asaya a Asya se vdaly, a když byly obklopený dětma, vypadaly šťastně. Jediná možnost, jak je odlišit, je podle počtu dětí, které se kolem nich motaly.

Děti jsou pro ty dvě vážně na prvním místě. Asaya má jen Viktora, ale za to se to na něm lehce podepsalo. Je to klasickej rozmazlenej kluk, co žil celej život v přepychu.
Asya má na druhou stranu tři, Innu, Vladimira a nejmladšího Arsenie, kterému byly včera čtyři roky, takže se včera pěkně slavilo. Asyin manžel Yuriy sehnal kopu barevných balonků, ve kterých pak všichni pod 15 dováděli. Dobře, nebudu kecat.. Taky jsem se zapojila.

Ovšem nově objevená část rodiny nebyla jediným důvodem, proč se budu do Petrohradu ráda vracet.

Začalo to už vlastně v letadle.

Spokojeně jsem si seděla na sedadle u okýnka s rusko-anglickým slovníkem v ruce. Bylo jasné, že se konečně pořádně rozmluvím, a proč s tím nezačít už rovnou v letadle? Mumlala jsem si uklidňující věty v ruštině, když si přisedl můj spolucestující. Jenže to nebyl jen tak někdo, ale profesor Dworkin.

Nejdřív jsem na něj jen nechápavě koukala, jakmile na mě rusky promluvil - vždyť se ztratil! Ale po jeho nechápavém pohledu, když jsem ho nazvala profesorem, jsem pochopila, že jsem se spletla. Nebyl to Artyom Dworkin. Děsivej Rus, kterého jsme měli v prváku na létání. Byl o něco menší a celkově působil mladším dojmem.

Vlastně jsem nebyla od pravdy daleko. Celou cestu jsem letěla vedle pana Dworkina, bratra pana profesora. Ani nechápu, jak jsem si ho s ním mohla původně splést. Působil jinak. Tak .. *pečlivě přeškrtaných několik slov*. Naprosto gentlemansky. Ještě teď se červenám, když si vzpomenu, jak mi dal pusu na hřbet ruky, když jsme se představovali.

Bavila jsem se s ním celou cestu v letadle a připadalo mi, jako bych ho snad znala léta. Řešili jsme školu, jeho bratra a skutečnost, že jste se znali. ARTYOM DWORKIN BYL TVÝM NEJLEPŠÍM KAMARÁDEM A NIKDY MI TO ANI NEŘEKL!

Tím to ale ani zdaleka nekončilo. Jakmile jsme se začali přibližovat k Petrohradu, nabídl mi, jestli nechci ukázat něco málo z města. Neváhala jsem ani minutu. Ano!

Takže jsem zažila naprosto perfektní den v Petrohradu ve skvělé společnosti charismatického Rusa. A ke všemu Rusa, který má rád draky, alespoň podle jeho reakce na mého hennového kamaráda. Nebo že by to bylo spíš tím výhledem, než drakem samotným?

Postupně jsme prošli několik parků a historických náměstí, které měli tak úžasnou atmosféru, že mě z některých míst musel téměř násilím odtahovat. To však neměnilo nic na faktu, že jsem byla okouzlena.

Cestou Petrohradem jsem si připadá jako v pohádce, nadšeně se snažila zachytit všechno kolem sebe v hledáčku fotoaparátu. S téměř dětským nadšením jsem koukala po všem za stálé přítomnosti toho šťastného úsměvu. Nechodila jsem ulicemi, já jimi přímo plula. Nechala se unášet městem, které si prostě nešlo nezamilovat.

Pak jsme ale dorazili k jedné fontáně v centru jednoho parku, jehož jméno jsem už stihla zapomenout. Pan Dworkin mi nabídl, jestli u ní nechci vyfotit, a to bych nebyla já, kdybych mu energicky nepodala foťák a nerozběhla se k fontáně.

Teď určitě čekáš zprávu o tom, že jsem při tom běhu zakopla a pěkně si natloukla, co? Ale těsně vedle. Posadila jsem se na okraj fontány a se zvednutýma rukama jsem zapózovala na fotku. Avšak nějakou zvláštní okolností či poskládáním planet, které pravděpodobně nebyly na mé straně, jsem neodhadla správné těžiště a přepadla přímo do vody.
V rychlosti jsem vystřelila z fontány a s širokým úsměvem se vydala přímo k němu. Odolala jsem nutkání ho obejmout a raději klepala kosu sama.

V té chvíli se ukázala zase jeho gentlemanská část - ihned mi vyndal z vlastního zavazadla teplou bundu, přehodil mi ji přes ramena a ani jsem se nenadála, a už jsme si to mířili přímo k jedné menší restauraci, jejíž záchody jsem využila jako převlíkací kabinku.

Čas bohužel neúprosně běžel a já si uvědomila, že bych se měla vydat k babičce, ke které navrhl, že mě ke všemu doprovodí.

A teď držím v jedné ruce propisku a ve druhé lístek, který mi dal při loučení společně s okouzlujícím úsměvem. Co myslíš? Mám mu napsat?

Tvá Cass

🐉 Předchozí   ||   Další 🐉