7. Zápisek: Sova je žrádlo, ne kámoš!

Ahoj tati,

přestože neutekl ani týden, k mému seznamu mouder přibyly další dvě.

IV. Sova je žrádlo, ne kámoš!

Ale pěkně opelichaný, to ti teda musím říct.

V. Motýl dokáže zakopnout, i když letí na čokoládu.

Když je blbej, tak je blbej.

Tak by mě zajímalo, proč mají v mým životě létající tvorové takový výsostný postavení. Draci, sovy, teď motýli. Co přijde potom? Hybridní jednorožec s křídlama kohouta? I když to asi ne, by vypadalo pěkně blbě, ale zase by to bylo účinný proti baziliškovi.

A na ten roh by mohl nabrat sovu - Jo! A poštu roznášet za ni.

Napsala jsem pro Jenny, a dokonce i odeslala, historicky první dopis - sice ne po kohorožci, ale o to větší úspěch to byl. Byla jsem na sebe hrdá, jenže díky tomu jsem si začala uvědomovat, jak moc mě můj strach omezuje. Ostatní jsou v kontaktu s naší nejdražší bývalou primuskou, ale já? Srab, srab, srab.

Proto jsem se hecla a rozhodla se, že s tím opravdu začnu něco dělat. Nebo až zítra? Co můžeš, odlož na zítřek a získáš tím dva dny volna!

A nebo taky ne. Rozhodla jsem se a za svým rozhodnutím jsem chtěla stát. A opravdu, rozešla jsem se za Lottie se splašeně bušícím srdcem. Jen né léčba šokem, prosím!
Bohu(dík)žel se však naše drahá (zástupce) kolejní(ho) nenacházela v kabinetu a já už vyšla všech těch sedm pater. Zbývalo jediné, zajít za Blackwoodem, který se z neznámých důvodů rozhodl ubytovat v nejvyšším patře, a poprosit o pomoc s těma šílenejma kouzlama. Například kouzlo na rozsvěcení svíčky.. trvá mi se ho naučit už pomalu třetím rokem - nebylo by jednodušší vzít sirky a prostě ji zapálit pěkně po mudlovsku? Ne? Tatíí, řekni jim něco!

Ale pan profesor už naštěstí v kabinetu byl a já nemusela znovu obléhat Lottiin kabinet, což se pojilo i s odkladem soví terapie. Uff!
Ochotně se ujal vysvětlování, jaká kouzla mám procvičovat, zatímco jsem mu dlachnila kočku. Cassandra, prostě perfektní jméno pro perfektní kočku. Můžu začít mňoukat?

Po chvilce mě ale z kabinetu vyhodil s tím, že se musí věnovat havránkům. To jsem mu nemohla mít za zlé, když jsem plánovala zabrat večer naší Lottie. Tentokrát už s úspěchem. Trpělivě se vyptávala, jak to se sovama mám, co se stalo a já jí ukázala staré jizvy na ruce, jež se táhnou od ramene níž.

Vyrušilo nás ale tiché zaklepání. Ve dveřích stál Stuí, a tak se náš malý rozumbrada účastnil ani-sovího sezení. Ne že by ho potřeboval.
S Lottie jsme se dohodly, že nejdříve začneme s neživýma sovama, a až později přejdeme na živý bestie.

Když si vzpomenu na prázdniny, jak jsem byla rozklepaná u Alice doma, kdy mě Gianni přemluvil, abych pohladila sovu. Nebo přemluvil, spíš mi vedl ruku a já se snažila s ní neucuknout.

Jakmile mě Lottie vypustila na chodbu, Stuí se mi schoval pod plášť, takže jsem vypadala, že mám na zádech pěknej hrb. Hotovej Quasimodo.
Takže se mi stalo téměř povečerkovým úkolem odvést Quasimoda k mamince. Jenže maminka pravděpodobně měla na práci něco jiného a neotvírala. Zbývaly dvě možnosti.

A) nechat St- tedy Quasimoda před dveřmi a doufat, že si jej Alice vyzvedne.
B) vzít pana hrbáčka na kolej a věnovat mu jednu z postelí na pokoji

A nebyla bych to já, kdybych ho na té chodbě nenechala.

Dělám si srandu, po dlouhém přemlouvání, že pelíšek Annie opravdu není nejlepší místo na spaní, usnul v postelí s kočičákem v náručí. Nevím, jestli jsem měla větší strach o něj nebo o ni - ale nejspíš o toho draka u postele.

Další den jsem Stuího nemohla od Annie dostat, pravděpodobně ho zaujal její permanentně naštvanej výraz a drápky.
Nakonec se mi to přece jen povedlo a šla jsem ho odvést k mamince. Al ho uložila a nabídla mi, abych zůstala. Tak jsme se poskládaly kolem takovýho divnýho.. něčeho. Kouřily jsme z toho, div jsem se neudusila, když pak došla Lu a následně si nás obě Alice adoptovala.

Mám dvě maminky!

Když jsme se s Lu vrátily na kolej, ani jsme neměly chuť jít spát. Z toho, co bylo v tom tabáku jsme začaly po koleji vyvádět pěkný blbosti. Ani nevím, jak nás to napadlo!

Nejdřív Lu počmárala křídou schody, následně mě nazvala nejkřivějším pravítkem a pak to s náma šlo z kopce. Začaly jsme po koleji ťapat po všech čtyřech za doprovodu broukané písničky a nakrucovat se do rytmu.

Ovšem mě nenapadlo nic lepšího, než že se podplazím pod jednou židlí. Nepovedlo se. Židle se rozhodla, že mě sežere a nepustí z vlastních spárů. Ale! Díky mému rytíři na bílém.. koberci jsem byla zachráněna! Lu se ke mně doplazila s nestvůrnou židli porazila. 

Byla jsem volná! Mohla jsem dýchat! Přežila jsem útok krvelačné židle, ou jé.

Zbytek večera  noci pokračoval podobně, hrály jsme si na kukly, uvažovaly nad tím, v co se vyvineme a dospěly jsme k závěru, že z nás budou krásný pandy. 

Jenže Lu má pravděpodobně lehký mezery v pandí anatomii, jelikož začala po spolce mávat rukama s tím, že letí - asi si spletla pandu s motýlem. A mně samozřejmě nenapadlo nic inteligentnějšího, než se přidat. Neuběhla jsem ani dvě kolečka, když si to Lu namířila k horký čokoládě.

A to přece nešlo!

Cassie chce taky! Rozeběhla jsem se k ní a najednou rána. Ležela jsem na zemi, jak široká tak dlouhá. Asi u mě v tu chvíli seděl i samotnej Merlin, jelikož jsem vyvázla jen s menší modřinou na koleni.

Máš prostě šikovou dceru, tati.

Tvoje Cass

🐉 Předchozí   ||   Další 🐉