Привет, папа,
až si budu příště stěžovat na to, že je mamka na mý narozeniny na turné, dej mi prosím znamení, ať to nedělám. Vždycky totiž může být hůř.
Vždycky.
Už ráno mi mělo dojít, že tenhle den bude stát za velký kulový. Když jsem se vzbudila, Lu už byla dávno pryč a já po ospalém pohledu na hodinky zjistila, že jsem zaspala. A hodně.
V rychlosti jsem se převlíkla a pyžamo narvala do prvního kufru, co mi přišel pod ruku. Všechno jsem pobrala a vyřítila se z koleje. Schody jsem brala po dvou, div jsem se na nich nezabila. Ale vyplatilo se. Taktak jsem stihla poslední odjíždějící kočár. Usmála jsem se někam do prostoru doufajíc, že testrálové táhnoucí tenhle kočár pochopí, jak moc jsem vděčná za jejich lenost.
Ale přišla jsem kvůli tomu o snídani. Sakra.
Přestože jsem jela posledním kočárem, zvládla jsem najít kupé, ve kterém ještě nikdo nebyl. I když jen na chvilku, jelikož jsem pomalu nestihla ani mrknout, a už se do něj s úsměvy na tvářích vřítila Stella s Nat a chvíli na to i Gianni. Chvíli to byla poklidná cesta, pak nás přišla zkontrolovat Lu a jelikož jsme byli velmi podezřelí, tak raději zůstala, aby dohlédla, že neuděláme nic špatnýho.
Chvíli po Lu dorazila Anet s časopisem, pak Lucas se sovou. Jen tak nám ji položil do kupé, abychom mu ji pohlídali. Jako co?! Chápeš to, tati? On ví, jak na tom jsem a udělá tohle? Blbec.
Jako ano, už jsem na tom líp, dokonce zvládnu přijmout dopis bez vyjeknutí, ale pořád se v jejich přítomnosti necítím nejlíp. Myslíš, že mě chtěl mučit za ten rozchod?
Pak se ale pokazilo už úplně všechno. Najednou se odněkud ozvala šílená rána a během několika minut se nám do kupé dostal příšernej kouř, co všechny přítomný donutil ke kašli.
Následovala evakuace, všichni jsme vyběhli z vlaku zmateně se rozhlížejíc kolem. Nikdo neměl tušení, co se děje a jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byla otázka, jestli vůbec dneska dojedeme do Londýna.
Mamka si po x letech konečně zařídila volnej den v turné, abychom moje narozky mohli oslavit.. A já skončím Merlin ví kde. Ani ty veverky mi nechtěly říct, kde jsme to skončili.
Jakmile jsme byli venku, zástupkyně zahlásila, abychom si zkontrolovali, jestli nám někdo nechybí. A ve mně hrdlo. Lu!
Instinktivně jsem se rozběhla zpět k vlaku, ale Stella mě zadržela. Zděšeně jsem těkala pohledem mezi Stell a vlakem, když ukázala na místo dál od nás. Lu tam seděla u Eliss a já se úlevou sesunula k zemi.
Ani jsem si to pořádně neuvědomila, ale strach o sestřičku ve mně asi potlačil všechno ostatní. Byla jsem zesláblá, motala se mi hlava a pořádně jsem se nemohla nadechnout, ale to mi bylo jedno. Hlavně, že byla Lu v pořádku.
A co že se stalo? Lokomotivě bouchnul kotel a s ním i naděje, že se ještě ten den dostanu domů. Všechno nejlepší k narozeninám, Cassie!
Následovalo hledání vhodnýho místa na přespání. Chvíli jsme bloudili po okolí, než jsme objevili jedno celkem vhodný místo. Kousek od něj byl ohromnej strom, ke kterýmu jsem se posadila a začala mu povídat o těch nejhorším narozeninách vůbec.
Nějak mi bylo jedno, co se děje kolem. Prostě jsem si tam seděla ztrápená tím vším kolem, když za mnou došel jeden z nebelvírských dvojčat. Nejistě mi podal ostružiny a zamumlal něco v japonštině. Aspoň myslím, že to byla japonština. Bylo to milý, přece jen jsem ho znala jen od vidění.
Pak už jen stačilo zajistit, abychom v noci neumrzli, takže jsme se vydali shánět větvičky, zatímco zástupkyně začala s bariérou kolem dokola.
Sbírala jsem je, ale ve skutečnosti jsem byla myšlenkama úplně někde jinde. V momentě, kdy jsem narazila na říčku, sundala jsem si boty a bez přemýšlení si sedla na její okraj. V tu chvíli jsem byla ve vlastním světě. Ve světě, kdy na mě mamce skutečně záleželo.
Ani nevím, jak dlouhá doba uběhla, ale z myšlenek mě vytrhl hlas jednoho z mých nejbližších. Anet. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Před ní by mi to nevadilo, ale přítomnosti dalších osob mi slzy z očí naštěstí odehnala.
Objevil se – jak jsem později zjistila – Hiraku. S úsměvem mi podal kytičku a následně i dort. Prý se dozvěděli – ano, Hikaru byl schovanej za stromem -, že mám narozky a chtěli mi zlepšit den.
To už jsem skutečně měla na krajíčku. Kluci, se kterýma jsem se seznámila až při tom, co mi přáli, si vzpomněli a ti nejbližší..
Když najednou se k nám přiřítilo tornádo v podobě Alice. Takhle naštvanou jsem ji snad ještě neviděla. Rychle jsem pobrala všechny věci a rozeběhla se zpět. Už tak jsem byla špatná z toho všeho. Letmý záblesk světla v podobě HiHi se rozplynul.
Najednou už bylo všechno jak za nějaký závěsem. Pořádně jsem nevnímala, jako bych snad možná byla v nějakým tranzu. Rozdaly se deky, každý si zabral nějaký to místečko na spaní. My měly místo určený. Alice byla pořád naštvaná a chtěla, abychom byly od dohledem.
Spaly jsme: Anet, já, Lu, Eliss - nad námi Hikaru, Gianni a Hiraku. Pokud jsem je neprohodila, čemuž bych se ani nedivila.
Jak jsem pochopila, Hikaru byl v naší přítomnosti značně nervózní. Netuším, čím to, ale jakmile jsem dorazila domů, raději jsem zkontrolovala, jestli mi nenarostl druhej nos nebo něco, ale nic se nezměnilo.
Takže Gi řekl Anet, jestli se posune trochu níž, ale ta jen naštvaně odešla. Ještě teď mě mrzí, že jsem nebyla schopná cokoliv udělat. Místo toho jsem se jen nechala dotáhnout mezi Gianniho a Hiraka, dokonce jsem se ani neodhodlala k protestu. Leklá ryba?
Samozřejmě, že jsem na sobě poznala, že nejsem ve své kůži. Kdo by to nepoznal. Když jsem byla menší, pomáhaly mi procházky, tak jsem neváhala a vypařila se.
Jenže mě našel Lucas a stále se vyptával, jestli jsem v pohodě.. Dokonce mě vzal za ruku. Ten známý dotek, ale tentokrát jsem díky němu měla nutkání spíš utéct než se mu schoulit do náruče – jako dřív.
Ale stejně jsme si dál povídali. Řešili jsme mamku a všechno kolem. Jenže teď už jsem se opravdu rozbrečela. A se slzama v očích jsem se dala i do běhu.
Utíkala jsem před ním nebo před vším kolem?
Nevěděla jsem, jestli usnu. Nechtěla jsem spát. Ale nakonec mi Gi pověděl pohádku o drakovi, který přes nepřízeň osudu nakonec ke svému štěstí přece jen přišel.
A s gnocchi a úsměvem na rtech jsem přece jen nakonec usnula. Aneb když se Ital snaží mluvit rusky.
Mám tě ráda!
Tvá Cass
Žádné komentáře:
Okomentovat