18. Zápisek: Egypt

Ahoj tati,

Víš co je na Egyptě nejhorší?
Smrad. Ti velbloudi jsou fakt horší jak skunci. A taky nedostatek vody. Ale hlavně velbloudi, co tu vodu chlemtají po litrech. Hrůza.

Letěli jsme asi 5 hodin, ale k tomu ti vlastně nemám moc co říct, jelikož jsem celou cestu prospala. Divím se, že jsem neskončila s knírkem, když Lu seděla hned vedle. Ale je pravda.. To by hrozilo spíš obráceně.

Naše cesta Egyptem začala v Káhiře, kde jsem ihned zamířili do centra města. A já nevěděla, kam jít dřív.. všude bylo miliony věcí, které jsem v životě neviděla. A ty barvy! Připadala jsem si jako v pohádce. Teda, v pohádce, co se odehrává někde v Africe.

S nadšením jsem se rozběhla k jednomu stánku, s Lu a Daphne hned v závěsu, a o několik lidí za nimi si razila cestu mamka s Damianem a Thomasem.

Prohlížela jsem si zrovna nějaké amulety, když jsem zpozorovala, že k Damianovi míří nějakej postarší pán, co pohledem stále kmital ke mně. Jakmile k němu došel, úlisně se usmál a krkolomnou angličtinou - rukama a nohama - se mu asi snažil naznačit, že mě chce koupit. Zděšeně jsem se schovala za mamku, ale zvědavost mi nedala a občas jsem vykoukla. Damian mu nejdřív slušně řekl, že nejsem na prodej, načež se ten zubatec ještě víc usmál a ukázal směrem k menšímu stádu velbloudů.

On mě chtěl vyměnit za velblouda, tati!

Ještě nějakou dobu se tam spolu dohadovali, než Damianovi došla trpělivost, poslal ho .. někam a odvedl nás pryč. Mamka udělala ještě jednu zastávku, kde sehnala nějakou divnou pahmotu, která mi měla obarvit vlasy na tmavší barvu. Opravu jsem doufala, aby mi ty vlasy nevypadaly. V nejhorším případě bych byla plešatá.

Jednu výhodu by to mělo. Nikdo by mě nechtěl vyměnit za velblouda.

Z uliček jsme zamířili i k nějakým památkám - já s foťákem stále v pohotovosti. Fotila jsem všechno, i když jsem neměla nejmenší tušení, co to vlastně je. Všude samá věžička.

Začalo být ale nesnesitelné vedro, a tak jsme raději zalezli do něčeho, co se dalo popsat jako odpočívárna. Sice věci jako větráky nevedli, ale alespoň tam bylo líp, než na sluníčku. Už za těch pár hodin jsem pěkně chytla. 

Zatímco jsme čekali, až se venku trochu umoudří, mamka mi zatím na hlavu napatlala to něco, jehož přesnější definici raději znát nechci. A k radosti všech přítomných jsem nepřišla o vlasy! Dokonce to chytlo i do hnědé. 

Jakmile už bylo venku líp, sehnali jsme si odvoz k pyramidám v Gíze. A abych řekla pravdu, raději bych možná šla pěšky, než na hřbetě toho dromedára. Smrdí to. Prdí to a ke všemu se to tak divně natřásá.

Kdybychom jeli autem, nebo alespoň něčím, co místní za auto považují, byli bychom tam rychleji..

Ale v momentě, kdy jsme dorazili k pyramidám, přestala jsem to řešit.

Byly ohromné a tak.. fascinující, až mi to vyrazilo dech. Bohužel jsme už nemohli dovnitř, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych kolem nadšeně poletovala s foťákem. Dokonce se mi povedl i jeden perfektní záběr se západem slunce!

Trochu jsem se bála, aby na nás nevybafla sfinga nějakou záludnou otázku, která by nás stála život, ale naštěstí byla asi unavená požíráním předchozích turistů, tak nás nechala žít.

Naštěstí jsme stihli ještě poslední skorobus, takže jsme se nemuseli do  civilizace plahočit na prdícím tvorovi. Což by nedopadlo dobře, jelikož i tímto "dopravním prostředkem" jsme jeli tři hodiny.

Ten motel - nebo co to bylo zač - jsme našli celkem snadno. Ovšem byl v takovém stavu, že jsem se bála, aby nám v noci nespadl na hlavu. Naštěstí jsme to ve zdraví přežili a hned ráno se vydali do Karnaku v Luxoru.

Byl to ohromný komplex chrámů, kterému k dokonalosti už chyběl jen chrám Velkého Jezevce. Zkusím jim to navrhnout, třeba by ho dostavěli. Co myslíš, tati?

Všude to byla samá obří socha, až jsem si připadala jako mravenec. Teda, ještě menší mravenec, než do teď.

Dokonce jsme se dostali i na prohlídku s překladatelem, jelikož ať jsem se snažila jakkoliv - těm jeho blablabla jsem fakt nerozuměla.

Po prohlídce jsme chytli další povoz, který nás dostal z komplexu do centra Luxoru, kde Damian sehnal v půjčovně nějaké ojetější auto, díky němuž jsme se dostali do města, jehož jméno ani nedokážu přečíst. Ale pro srandu, zvládl bys to, tati? القصير

Přestože se jedná o město s téměř nevyslovitelným názvem, bylo tam naprosto perfektně. Ubytovali jsme se v hotelovém komplexu nedaleko Rudého moře, takže jsme se mohli vydat, kdykoliv jsme chtěli. Nádherná písčitá pláž, na které jsme strávily s Lu spoustu a spoustu času.

Užily jsme si plavání s želvama, kreslení do písku, a právě díky tomu jsme přišly na Luinu pravou identitu. Mořská panna! No věřil bys tomu? Já teda rozhodně ne!


Možná právě proto se Lu další den opalovala s papírovou želvičkou na boku, takže ji měla k večeru vypálenou. Musím uznat, že to vypadalo fakt dobře!

Takhle jsme strávily první dva dny, než si Lu všimla mladýho plavčíka. A touto skutečností se náš pobyt v Egyptě značně změnil.


Lu pokukovala po plavčíkovi a já pokukovala po ní, jak pokukuje po něm. Vlastně to byla docela komická situace. Přes den, kdy musel pracovat, jsme strávily společně, ale bylo jasně vidět, jakým směrem se její myšlenky ubírají. A večery? Ty trávili společně a já si hrála na špióna No.1! Myslím, že bych byla perfektní tajnej agent!


Z neznámého plavčíka se vyklubal Amun, poloviční angličan s egyptskou krví. Škoda, byla by sranda je pozorovat, jak se baví rukama nohama. I když.. V jejich případě by asi moc nemluvili.

Ale neřekla mi o něm!

A to si říká sestřička. Pravděpodobně bych se měla urazit, ale co.. Hlavně, že je šťastná. *pečlivě přeškrtaných několik řádků*


Když přišla doba odjezdu, s Lu nebylo řeči. Celou cestu zpátky do Káhiry strávila spánkem, v letadle si zabrala místo u okýnka a koukala ven. Pravděpodobně byla celou noc s Amunem, pochopitelně. Tuhle situaci jsem jí nezáviděla. Ale věřím, že to společně zvládnou!

🐉 Předchozí   ||   Další 🐉